Tříčlenný senát odvolacího pražského městského soudu potvrdil 7. června historikovi a publicistovi PhDr. Josefu Skálovi, CSc., badateli Ing. Juraji Václavíkovi a moderátoru Svobodného rádia Vladimíru Kapalovi osmiměsíční podmíněný trest za údajné popírání válečného zločinu – masakru polských válečných zajatců v Katyni. Zkušební doba byla zkrácena z pěti let na 1,5 roku, což navrhla i žalobkyně.

Rozsudek je pravomocný. Skála, Václavík a Kapal se dovolají k Nejvyššímu soudu, protože jsou přesvědčeni, že se nedopustili žádného trestného činu, nepopírali žádný válečný zločin a jediné, co konali 2. července 2020 ve vysílání Svobodného rádia, byla diskuse o tom, kdo válečný zločin v Katyni způsobil a jaké jsou náhledy historiků na tuto historickou událost, od níž nás dělí více než osm desítek let.

Skála poté, co soudní jednání ve Spálené ulici skončilo, poděkoval všem, kdož ho neváhají veřejně podporovat. I na toto červnové přelíčení (již třetí) přišli totiž jeho podporovatelé, ačkoli se do jednací síně dostali na základě tzv. vstupenek jen někteří. Také mnoho osobností, i ze zahraničí, mu vyjádřilo podporu. Skála vyslovil dík také svým dvěma obhájcům, kteří na soudu vystupovali, a advokátům dalších stíhaných kolegů. »Rozsudek, proti němuž jsme se odvolali, obhájci podrobili fenomenální kritice. Senát odvolacího soudu se přesto rozhodl jinak. Řada očitých svědků tvrdí, že měl ve tvářích provinilý výraz. Mně osobně to hodnotit nepřísluší,« svěřil našemu týdeníku své dojmy. »Když se na rozsudek ptaly televizní štáby, řekl jsem jim, že mojí ostudou není. A dotázal jsem se jich, jsou–li schopny vyvrátit jedinou větu z vystoupení našich advokátů. Mlčely jako hrob. Rozsudek je pravomocný minimálně do chvíle, než bychom uspěli s dovoláním u Nejvyššího soudu.«

Podle Skály zakládá usnesení odvolacího soudu alarmující precedens pro celou Českou republiku, před čímž ve své závěrečné řeči varoval. »Příště se to, co potkalo mne a kolegy, může stát komukoli jinému. Být na jeho místě, vím přesně, co s tím udělat. Právě teď totiž startuje nejen test vzájemné solidarity, ale i elementárního pudu sebezáchovy,« sdělil Josef Skála Naší pravdě.

Jednání bylo kratší než předchozí soudní řízení na Obvodním soudu pro Prahu 7. Vystoupení obhájců poskytlo mnoho argumentů, a to i k zamyšlení přítomné veřejnosti a novinářům, jaká Pandořina skříňka se touto causou otevřela. Podle obhájců se obvinění trojice mužů za jejich debatu k dávné události vůbec nemělo dostat před soud a stát se předmětem trestního řízení, když je národními ústavními i evropskými zákony garantována svoboda slova a svoboda vědeckého bádání.

Obhájce Vladimíra Kapala a Svobodného rádia, na jehož vlnách byl diskusní pořad odvysílán, poukázal na to, že soudce první instance sice tvrdil, jak se nenechá zatáhnout do žádné polemiky o výkladu Katyňského masakru, ale při vlastním soudním řízení nečinil nic jiného, než se zabýval historickou podstatou události a k tomu selektivně vybíral odbornou literaturu, na niž se odvolával. Soudce si podle něho vytvořil k obžalovaným »jakousi negativní vazbu« a byl předpojatý.

Obhájce Skály Eduard Bruna považuje rozsudek nalézacího soudu za vadný, neboť má řadu chyb a nedostatků v oblasti práva hmotného i procesního. Pokud samosoudce v průběhu řízení prohlásí »co nám to tady vyprávíte, já vím velmi dobře, jak to bylo,« tak nemá dle Brunova mínění pokračovat v souzení. Advokát je hluboce přesvědčen, že diskuse jmenované trojice nebyla žádným protiprávním jednáním, svoboda projevu a právo vyhledávat informace, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod (LZPS), jsou zaručeny. »Co jiného můj klient dělá?« A dokonce nikomu nesmí být způsobena újma, pokud svá základní práva uplatňuje, přičemž Skálovi, Kapalovi a Václavíkovi je újma způsobena – je přesvědčen Bruna.

Bruna upozornil soudní senát, že obhajoba navrhovala znalecké posudky a žádala předvolat znalce obžaloby, aby byly názory na historickou událost (vraždu polských zajatců v Katyni) konfrontovány. To však soudcem první instance nebylo umožněno.

Bruna zdůraznil, že Skála jako vystudovaný historik s titulem kandidáta věd vystupoval v diskusi jako vědec a byl schopen sdělit veřejnosti, ve smyslu LZPS, nové poznatky, přičemž za to má být, paradoxně, trestán. Nikdy se nestavěl za kategorické stanovisko »já toto popírám«, zdůraznil. V daném případě se jednalo o debatu na vlnách internetového rádia, kdy její účastníci předložili fakta i ze zahraničních zdrojů a vyzvali posluchače, aby o nich přemýšleli. Kdokoli z veřejnosti mohl vstoupit di diskuse, zavolat. Komentář LZPS říká, že společenská debata je žádoucí, vysvětlil Bruna. »Rozhodně popíráme, že by šlo o jednostrannou debatu,« podtrhl. Dokonce Ústavní soud ke svobodě projevu uvádí, že jakákoli otázka se může stát předmětem veřejné debaty a každý občan má právo se jí účastnit. Omezení se může dít jen v krajním případě, který však v této debatě nenastal, zdůraznil Bruna.

Nikdo z obžalovaných neuvedl, že by ke Katyňskému masakru nedošlo, podtrhl advokát. Diskutovali o nových poznatcích, které se po letech objevily. Nalézací soud dovodil trestní odpovědnost dokonce ze spolupachatelství, a to z toho faktu, že se všichni zúčastnili jedné debaty! Vysoký trest, udělený soudem prvního stupně, byl zdůvodněn tím, že údajně obžalovaní »nenalezli sebereflexi«. Bruna však namítl, že LZPS je v tomto směru kategorická: Nikdo nesmí být nucen, aby se doznával k něčemu, co neprovedl. »Nechápu, jak toto soudce může napsat. K čemu se (můj klient) měl doznávat, když nic nespáchal?«

Na závěr Bruna ocitoval švédského a norského krále Oskara I. (1799–1859), že »každý trest, který překračuje hranice nevyhnutelnosti, upadá do oblasti zvůle a pomsty«. A i tento odkaz tohoto evropského panovníka je součástí evropského dědictví, tak jako princip presumpce neviny.

Druhý Skálův obhájce Karol Hrádela se ve své řeči před senátem podivil, že ačkoli se rozhoduje v soudní síni na základě důkazů, tak jednání v této kauze u nalézacího soudu nevyhovělo všem důkazům, které mohly být předloženy. »Od toho přece platí v civilizované zemi možnost doplnění znaleckého posudku, a koneckonců i článek 6 Evropské úmluvy o lidských právech garantuje právo nejen předvolávat svědky, ale klást otázky. A to nejen těm, co si předvolá obhajoba, ale i obžaloba,« namítl.

V rozsudku samosoudce tvrdí, že obžalovaní nemají odborné vzdělání. Hrádela se přesvědčil, že Skála je autorem historických publikací a zarazilo jej, jak toto soudce bagatelizoval: »Pokud někdo má doktorát z historie, tak jsem si myslel, že je historikem,« řekl s ironií. »A pokud historik Skála chtěl, aby byli předvoláni znalci, tak jim chtěl jako historik položit řadu otázek, právě se znalostí věci. Protože vždy platí princip ‚budiž slyšena i druhá strana‘. Tj. i on má právo se vyjádřit a ptát se. Ale toto právo nalézací soud upřel! Ani jednoho odborníka, znalce nepředvolal.«

Hrádela v sugestivní řeči připomněl dávnou justiční vraždu, kdy soud s Giordanem Brunem odsoudil v roce 1600 tohoto myslitele k upálení jen proto, že zpochybnil tehdejší notorietu (danost, o které se nediskutuje). »A tenkrát také všichni byli přesvědčeni, že to je pravda, že to je notoricky známá věc – že se Slunce otáčí kolem Země… Nevím, ale takovýto postup považuji za něco, co se vymyká chápání práva v civilizované společnosti.« (Samosoudce totiž označil názor na Katyňský masakr za notorietu.)Hrádelazdůraznil, že nesmíme bránit vědě v rozvoji a musíme zkoumat a získávat nové poznatky, aby se nestalo to, co následovalo po odsouzení a upálení Bruna: vědci přestali dělat pokusy, protože se báli o život. »A tady vidíme, co se děje. Útočí se na komunistického historika, a lidi se za chvíli budou bát.«

Skála, který jako vědec cítil, že něco není ve výkladu určité události v pořádku, a upozornil na sporné okolnosti, by měl podle rozsudku soudu přestat to říkat? podivil se Hrádela. »A když to bude říkat, tak nesplní podmínku, a skončí v kriminále. My chceme zbavit člověka svobody slova?« K tomu rozsudek v každém případě dospívá, vyvozuje Hrádela, jenž současně upozornil, že se oficiální pohled na Katyňský masakr opírá o šetření prováděná SS, zato pochybnosti o tomto šetření se paradoxně odmítají.

Obhájce Ing. Juraje Václavíka předložil odvolacímu soudu několik příkladů, jež zavdaly pochybnosti tohoto badatele. »Nevím, zdali někdy bude to, co se stalo před cca 80 lety, definitivně, objektivně a nezpochybnitelně objasněno… Byl odtajněn a uveřejněn tzv. paket 1, tedy listiny z ÚV VKS(b), na základě čehož se RF přiznala ke spáchání tohoto zločinu. A když si listiny prohlédneme, vidíme zásadní vady, které vedou ke zpochybnění jejich validity,« uvedl. Jsou to například některé jiné údaje na originále dokumentu a kopii, jiná jména na listinách, které mají být totožné, ahistorické datum. »Kdo si to prohlédne, pomyslí si, že dochází k manipulaci – neříkám jaké. Ale je zde pochybnost,« osvětlil myšlenkový postup Václavíka.Dalším příkladem je německy psaný dopis jednoho z polských zajatců, později zastřelených, veliteli tábora. Proč píše zajatý Polák veliteli údajně sovětského tábora německy? předestřel obhájce další nejasnost.

Variantu, že pachateli vražd v Katyni nebyli Sověti, nýbrž Němci poté, co přepadli SSSR, razil i čs. patolog profesor Hájek, který se za druhé světové války účastnil, na výzvu německých okupantů, ohledání mrtvých těl polských zajatců. Tento svůj názor zveřejnil Hájek na své přednášce v červenci 1945, kdy neexistovala StB, a přesto je v rozsudku prvního stupně argumentováno ovlivňováním Hájka touto složkou. Proč by nemohl někdo, kdo rešeršní činností objeví nějaké nesrovnalosti, o nich mluvit? ptal se obhájce. Rozsudek z principu zakazuje pochybnost, což označuje za absurdní a špatné.

Čím déle se tato nešťastná záležitost bude rozmazávat, řekl obhájce, je to tím horší, aby se do povědomí dostal fakt, že když někdo říká jiný názor – než který je momentálně oficiální – měl by být trestán.

Josef Skála vyjádřil obrovskou hořkost nad tím, že až v demokratické České republice je souzen za názory, ačkoli coby předseda velké mezinárodní organizace, kterým byl, »křižoval napříč světem s velmi alternativní agendou«, neměl diplomatický pas a nikdy ho nikdo, ani v režimech, jež byly autoritářské, »za nic nepopotahoval«. Také upozornil, že mezi skutečným průběhem nalézacího soudu a tím, jak byl zaprotokolován, i mezi protokolem a rozsudkem »zeje Mariánský příkop«.

Smetení důkazů předložených prvoinstančnímu soudu se jeví Juraji Václavíkovi jako záměrná kriminalizace a zastrašování. Podle něho soudce i žalobkyně porušili LZPS, mezinárodní závazky i zásady mravnosti.